Překlady a tlumočení - zajímavosti

Zájem cizinců o stu­dium češtiny trvá. Profil studentů se však po listopadu 1989 radikálně změnil. Dnes se učí česky především osobní partneři Če­šek a Čechů a také zahraniční manažeři či misionáři působící na našem území.

Eva, Žeňa, Heiko a Dima vraští čela a hryzají násadky propisovaček. Právě totiž v učebnici češtiny dočetli dopis mladé úspěšné manažerky Denisy o tom, jak skvěle se má na dovolené u moře, a teď mají opačný úkol: napsat český dopis, jak se jejich imaginární dovolená nevydařila. V horku třídy tiše přede ventilátor, z re­produktorů zní tlumený akordeon z filmu Amélie z Montmartru. Němec Heiko však po chvíli žádá paní učitelku, jestli by tu hudbu nemohla vypnout. Ruší ho v kon­centraci.

Láska skloňování i časování přenáší

Pouze čtyři zmínění uchazeči z osmnácti se při rozřazovacích testech před intenziv­ním kurzem češtiny na pražské jazykové škole Akcent dostali do kategorie pokro­čilí.

Z nich jedině mladý Rus Dima studoval náš jazyk doma ve škole. Má rád Haška, zná některé knihy Čapkovy i Poláčkovy, vi­děl Ostře sledované vlaky. Chce žít v Rusku a živit se překládáním.

Zbylé tři přivedly k češtině milostné a rodinné vztahy: Dimova těhotná kra­janka Jevgenija, zvaná Žena, se chce vyrov­nat českému manželovi, který zatím nemá na její pomalejší češtinu trpělivost, a tak spolu mluví anglicky. Švýcarka Eva by si zase ráda rozuměla s českým otcem v jeho mateřštině. O jiném praktickém využití češtiny má zatím jen mlhavou představu. Heiko je jako každý správný Němec systematik, a má proto role jednotlivých řečí v rodině striktně rozdělené. S českou ženou mluví anglicky, na dítě bude mluvit německy, žena zase bude s dítětem komunikovat česky.

Proč se tedy Heiko učí naši těžkou slo­vanskou řeč? Aby si mohl popovídat s ro­diči své ženy, kteří - tak jako většina Če­chů střední generace - nemluví žádným světovým jazykem.

Teď se však musí soustředit. Na dopis o zkažené dovolené má jen patnáct minut.


Nejvíc to flákají manažeři

Čeští lektoři pražské jazykové školy Ak­cent mezitím opravují písemky středně pokročilých u stolu v zahradě.

„Kdo studuje češtinu nejčastěji?" vzhlédne od sešitů Petra Bulejčíková. Jed­nak skupinoví klienti, třeba zahraniční ve­dení různých bank..."

„Zjednodušil bych to," ozývá se její ko­lega a věnuje se přitom dál štosu lejster, „na češtinu dnes chodí především čtyři em: manažeři, manželky či manželé, mi­lenky nebo milenci a pak misionáři. Ti jsou daleko nejpilnější a mají i výsledky. Vědí, že obracet domorodce na víru hatmatilkou plnou chyb ve výslovnosti i v gramatice není snadné."

Nejvíc to naopak flákají manažeři," doplňuje ho Petra. „Každou chvíli je omlouvají jejich asistentky, sami ani nezavolají. Vidíme je tak jednou za čtrnáct dní. Je však od nich hezké, že češtinu vůbec studují. Ve firmě by bez potíží vystačili s angličtinou. Dávají však najevo zájem o české zaměstnance, o jejich svět."

Manželky a milenky? Ty jsou prý někde mezi. Taky se snaží, ale jejich vztah k češ­tině kolísá podle momentální partnerské pohody.

Tato struktura zahraničních studentů platí nejen pro Akcent, ale i pro jiné, po­dobně zaměřené školy.

Existují samozřejmě i klienti s netypic­kou motivací. Najde se i takový, jehož ke studiu češtiny přivede mírná duševní po­rucha.

Například mladého amerického lektora angličtiny Tima, který se bez češtiny v Praze nejdřív snadno obešel, přepadl jednoho dne v tramvaji číslo 11 pocit, že ho všichni spolucestující pomlouvají. Ne­rozuměl jim ani slovo, ale cítil to jasně: dí­vali se na něj, nahlas ho odsuzovali, smáli se mu do očí... Velmi rychle začal budit ne­příjemnou pozornost i ve všech ostatních tramvajových linkách, na ulici, všude.

Zapsal se na kurz češtiny. Dnes má za sebou dva, obstojně mluví a hlavně už ro­zumí, že ho Pražané v tramvajích nepomlouvají, neboť mají svých starostí dost.

Stihomam šťastně zmizel.


Čeština za totality

Proč se učili česky zahraniční studenti za totality?

Úzkou skupinu tvořili skalní bohemisté s hlubokým zájmem o naši kulturu, ze­jména o literaturu. Ti i dnes využívají pře­devším Letní školu slovanských studií, pořádanou Filozofickou fakultou Univer­zity Karlovy.

Ostatní měli češtinu v indexu jako dů­sledek politického rozdělení světa. Jistý občan Kim Ir-senovy Koreje odpovídal na otázky českých spolužáků, proč studuje zrovna v Praze, vzácně upřímně: „Vláda poručila."

Češtinu studovali mladí Arabové v Za­stávce u Brna, mnozí z nich neměli o české kultuře ani ponětí, pokud k ní nepočítáme semtex. Pověstná byla také Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti v takzvaném „údolí dutých hlav" na pražské Lhotce. Zde studovali kromě od­borných předmětů češtinu hlavně Viet­namci. Jako lektor tu rok působil básník, překladatel a scenárista Ivo Šmoldas. Jed­nou zadal studentům z teplých krajin sloh Jak jsem se připravil na zimu. Všichni líčili,.jak nakoupili kabáty, če­pice, boty... Jen jeden dodal: „Doufám, že v těchto teplých prádlech přezimuji v ČSSR."

Mimochodem, díky železné oponě vzkvétala i výuka češtiny na Západě. Učila se například na kadetce v kalifornském městě Carmel. Americká vojenská rozvědka totiž zjistila, že arabští stíhací - ab­solventi Pilotní akademie v Košicích - pou­žívali při přeletech nad Středozemním mořem jako kódový jazyk jakousi fede­rální českoslovenštinu, a Pentagon usou­dil, že elementární znalost nějaké po­dobné řeči, například češtiny, by se mohla budoucím americkým letcům hodit.

Nejeden starší důstojník amerických vzdušných sil ví dodnes o Praze jen to, že tu vznikl Pražský lingvistický kroužek. V mládí jim to kromě jiných pedagogů - rodilých českých mluvčích - vtloukal pár let do hlavy také exilový český spisovatel Jan Beneš.

Tajné služby s železnou oponou ne­padly. Lída Holá, autorka učebnice Czech Step by Step, jejíž nová verze je v korektu­rách, jednou pochválila rusistu a bohemistu z univerzity v Reznu: „Kde jste se nau­čil tak skvěle česky?"

Chvíli se ošíval a říkal: „Víte, to je taková choulostivá otázka." Pak se přiznal, že svůj dokonale věrný přízvuk získal u rozvědky jedné nejmenované mocnosti.


Já vám doporučím být zdvořilá!

Když už jsme u učebnic češtiny pro ci­zince: pořád jsou na trhu jen mírné předě­lané příručky z dob totality, kde dva stu­denti rozmlouvají, jak je průmyslová vý­roba důležitá pro rozvoj státu. Jinde už vystupuje mladá úspěšná manažerka De­nisa, ale dosud žádná kniha nepřipravuje cizince na to, jak v naší zemi čelit nesluš­nému, hrubému jednání.

„Já vám doporučím být zdvořilá!" chtěl před lety usadit anglický medievalista Juliin Dechl neurvalou vrátnou na praž­ských kolejích Větrník, která mu úderem desáté večer bušila na dveře, že „ta Kurda" -rozuměj dáma Julianova srdce - musí ven.

Také studentům Lidy Holé zatím její kniha v podobných situacích moc nepo­mohla. Jednoho z nich okradl a pak ještě fyzicky napadl pražský taxikář. Zbitý cizinec se zalykal bolestí a hněvem a nakonec vykřikl: „Vy... vy... vy nejste hodný člověk!" Pro paní profesorku to byla poslední kapka. Do nové verze své knihy zařadila i kapitolu s nezbytnými vulgarismy.

Nezdá se to, ale jde o určitý průlom. Její starší kolegové jsou totiž velice konzerva­tivní a v učebnicích pro ně zůstává tabu i hovorová čeština.


Lepší je to na malém městě

Ještě postskriptum - Můj manžel je moc blbej - a čtveřice pokročilých už musí ode­vzdat své elaboráty o katastrofách na do­volené.

Jejich zničený výraz potvrzuje, že češ­tina je lingvisty právem považována za nejtěžší jazyk Evropy. Snad ještě finština jí může konkurovat.

Není pro oba Rusy výhodou, že je jejich mateřština také slovanský jazyk? Vždyť i Lenin po svém pražském pobytu napsal: „Čeština je zajímavý jazyk, je v něm mnoho starých ruských slov." Ženě to tak nepřijde. Ještě dlouho poté, co jsem začala žít v Praze, jsem se di­vila, proč je na vozovce tolik nápisů: Hanba! Děti! Řada slov, třeba zrovna po­zor, má totiž v ruštině úplně jiný, ba opačný význam."

S českým jazykovým šovinismem se však Žeňa v Česku na rozdíl od Francie za­tím nesetkala. Nikdo jí neřekl: „Nejdřív se nauč pořádně česky."

Němci Heikovi trochu vadí Praha. „Lidi, hlavně mladí, tu nemají čas, život je moc rychlý," krčí rameny, „chvíli se zkou­šejí se mnou bavit česky, ale pak obvykle řeknou: Leťs speak English. To na malých městech je to jiné: lidi jsou rádi, že se ně­kdo snaží mluvit jejich řečí. Jsou trpěliví a snaží se mi pomáhat."

Vážný Heiko se usměje a ostatní se při­dávají.

Zítra je čeká ukázka z filmu Slavnosti sněženek se staženým zvukem.

Na nich bude, aby k ní dopsali české di­alogy podle svého.