Zájem cizinců o studium češtiny trvá. Profil studentů se však po listopadu 1989 radikálně změnil. Dnes se učí česky především osobní partneři Češek a Čechů a také zahraniční manažeři či misionáři působící na našem území.
Eva, Žeňa, Heiko a Dima vraští čela a hryzají násadky propisovaček. Právě totiž v učebnici češtiny dočetli dopis mladé úspěšné manažerky Denisy o tom, jak skvěle se má na dovolené u moře, a teď mají opačný úkol: napsat český dopis, jak se jejich imaginární dovolená nevydařila. V horku třídy tiše přede ventilátor, z reproduktorů zní tlumený akordeon z filmu Amélie z Montmartru. Němec Heiko však po chvíli žádá paní učitelku, jestli by tu hudbu nemohla vypnout. Ruší ho v koncentraci.
Láska skloňování i časování přenáší
Pouze čtyři zmínění uchazeči z osmnácti se při rozřazovacích testech před intenzivním kurzem češtiny na pražské jazykové škole Akcent dostali do kategorie pokročilí.
Z nich jedině mladý Rus Dima studoval náš jazyk doma ve škole. Má rád Haška, zná některé knihy Čapkovy i Poláčkovy, viděl Ostře sledované vlaky. Chce žít v Rusku a živit se překládáním.
Zbylé tři přivedly k češtině milostné a rodinné vztahy: Dimova těhotná krajanka Jevgenija, zvaná Žena, se chce vyrovnat českému manželovi, který zatím nemá na její pomalejší češtinu trpělivost, a tak spolu mluví anglicky. Švýcarka Eva by si zase ráda rozuměla s českým otcem v jeho mateřštině. O jiném praktickém využití češtiny má zatím jen mlhavou představu. Heiko je jako každý správný Němec systematik, a má proto role jednotlivých řečí v rodině striktně rozdělené. S českou ženou mluví anglicky, na dítě bude mluvit německy, žena zase bude s dítětem komunikovat česky.
Proč se tedy Heiko učí naši těžkou slovanskou řeč? Aby si mohl popovídat s rodiči své ženy, kteří - tak jako většina Čechů střední generace - nemluví žádným světovým jazykem.
Teď se však musí soustředit. Na dopis o zkažené dovolené má jen patnáct minut.
Nejvíc to flákají manažeři
Čeští lektoři pražské jazykové školy Akcent mezitím opravují písemky středně pokročilých u stolu v zahradě.
„Kdo studuje češtinu nejčastěji?" vzhlédne od sešitů Petra Bulejčíková. Jednak skupinoví klienti, třeba zahraniční vedení různých bank..."
„Zjednodušil bych to," ozývá se její kolega a věnuje se přitom dál štosu lejster, „na češtinu dnes chodí především čtyři em: manažeři, manželky či manželé, milenky nebo milenci a pak misionáři. Ti jsou daleko nejpilnější a mají i výsledky. Vědí, že obracet domorodce na víru hatmatilkou plnou chyb ve výslovnosti i v gramatice není snadné."
Nejvíc to naopak flákají manažeři," doplňuje ho Petra. „Každou chvíli je omlouvají jejich asistentky, sami ani nezavolají. Vidíme je tak jednou za čtrnáct dní. Je však od nich hezké, že češtinu vůbec studují. Ve firmě by bez potíží vystačili s angličtinou. Dávají však najevo zájem o české zaměstnance, o jejich svět."
Manželky a milenky? Ty jsou prý někde mezi. Taky se snaží, ale jejich vztah k češtině kolísá podle momentální partnerské pohody.
Tato struktura zahraničních studentů platí nejen pro Akcent, ale i pro jiné, podobně zaměřené školy.
Existují samozřejmě i klienti s netypickou motivací. Najde se i takový, jehož ke studiu češtiny přivede mírná duševní porucha.
Například mladého amerického lektora angličtiny Tima, který se bez češtiny v Praze nejdřív snadno obešel, přepadl jednoho dne v tramvaji číslo 11 pocit, že ho všichni spolucestující pomlouvají. Nerozuměl jim ani slovo, ale cítil to jasně: dívali se na něj, nahlas ho odsuzovali, smáli se mu do očí... Velmi rychle začal budit nepříjemnou pozornost i ve všech ostatních tramvajových linkách, na ulici, všude.
Zapsal se na kurz češtiny. Dnes má za sebou dva, obstojně mluví a hlavně už rozumí, že ho Pražané v tramvajích nepomlouvají, neboť mají svých starostí dost.
Stihomam šťastně zmizel.
Čeština za totality
Proč se učili česky zahraniční studenti za totality?
Úzkou skupinu tvořili skalní bohemisté s hlubokým zájmem o naši kulturu, zejména o literaturu. Ti i dnes využívají především Letní školu slovanských studií, pořádanou Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy.
Ostatní měli češtinu v indexu jako důsledek politického rozdělení světa. Jistý občan Kim Ir-senovy Koreje odpovídal na otázky českých spolužáků, proč studuje zrovna v Praze, vzácně upřímně: „Vláda poručila."
Češtinu studovali mladí Arabové v Zastávce u Brna, mnozí z nich neměli o české kultuře ani ponětí, pokud k ní nepočítáme semtex. Pověstná byla také Vysoká škola Sboru národní bezpečnosti v takzvaném „údolí dutých hlav" na pražské Lhotce. Zde studovali kromě odborných předmětů češtinu hlavně Vietnamci. Jako lektor tu rok působil básník, překladatel a scenárista Ivo Šmoldas. Jednou zadal studentům z teplých krajin sloh Jak jsem se připravil na zimu. Všichni líčili,.jak nakoupili kabáty, čepice, boty... Jen jeden dodal: „Doufám, že v těchto teplých prádlech přezimuji v ČSSR."
Mimochodem, díky železné oponě vzkvétala i výuka češtiny na Západě. Učila se například na kadetce v kalifornském městě Carmel. Americká vojenská rozvědka totiž zjistila, že arabští stíhací - absolventi Pilotní akademie v Košicích - používali při přeletech nad Středozemním mořem jako kódový jazyk jakousi federální českoslovenštinu, a Pentagon usoudil, že elementární znalost nějaké podobné řeči, například češtiny, by se mohla budoucím americkým letcům hodit.
Nejeden starší důstojník amerických vzdušných sil ví dodnes o Praze jen to, že tu vznikl Pražský lingvistický kroužek. V mládí jim to kromě jiných pedagogů - rodilých českých mluvčích - vtloukal pár let do hlavy také exilový český spisovatel Jan Beneš.
Tajné služby s železnou oponou nepadly. Lída Holá, autorka učebnice Czech Step by Step, jejíž nová verze je v korekturách, jednou pochválila rusistu a bohemistu z univerzity v Reznu: „Kde jste se naučil tak skvěle česky?"
Chvíli se ošíval a říkal: „Víte, to je taková choulostivá otázka." Pak se přiznal, že svůj dokonale věrný přízvuk získal u rozvědky jedné nejmenované mocnosti.
Já vám doporučím být zdvořilá!
Když už jsme u učebnic češtiny pro cizince: pořád jsou na trhu jen mírné předělané příručky z dob totality, kde dva studenti rozmlouvají, jak je průmyslová výroba důležitá pro rozvoj státu. Jinde už vystupuje mladá úspěšná manažerka Denisa, ale dosud žádná kniha nepřipravuje cizince na to, jak v naší zemi čelit neslušnému, hrubému jednání.
„Já vám doporučím být zdvořilá!" chtěl před lety usadit anglický medievalista Juliin Dechl neurvalou vrátnou na pražských kolejích Větrník, která mu úderem desáté večer bušila na dveře, že „ta Kurda" -rozuměj dáma Julianova srdce - musí ven.
Také studentům Lidy Holé zatím její kniha v podobných situacích moc nepomohla. Jednoho z nich okradl a pak ještě fyzicky napadl pražský taxikář. Zbitý cizinec se zalykal bolestí a hněvem a nakonec vykřikl: „Vy... vy... vy nejste hodný člověk!" Pro paní profesorku to byla poslední kapka. Do nové verze své knihy zařadila i kapitolu s nezbytnými vulgarismy.
Nezdá se to, ale jde o určitý průlom. Její starší kolegové jsou totiž velice konzervativní a v učebnicích pro ně zůstává tabu i hovorová čeština.
Lepší je to na malém městě
Ještě postskriptum - Můj manžel je moc blbej - a čtveřice pokročilých už musí odevzdat své elaboráty o katastrofách na dovolené.
Jejich zničený výraz potvrzuje, že čeština je lingvisty právem považována za nejtěžší jazyk Evropy. Snad ještě finština jí může konkurovat.
Není pro oba Rusy výhodou, že je jejich mateřština také slovanský jazyk? Vždyť i Lenin po svém pražském pobytu napsal: „Čeština je zajímavý jazyk, je v něm mnoho starých ruských slov." Ženě to tak nepřijde. Ještě dlouho poté, co jsem začala žít v Praze, jsem se divila, proč je na vozovce tolik nápisů: Hanba! Děti! Řada slov, třeba zrovna pozor, má totiž v ruštině úplně jiný, ba opačný význam."
S českým jazykovým šovinismem se však Žeňa v Česku na rozdíl od Francie zatím nesetkala. Nikdo jí neřekl: „Nejdřív se nauč pořádně česky."
Němci Heikovi trochu vadí Praha. „Lidi, hlavně mladí, tu nemají čas, život je moc rychlý," krčí rameny, „chvíli se zkoušejí se mnou bavit česky, ale pak obvykle řeknou: Leťs speak English. To na malých městech je to jiné: lidi jsou rádi, že se někdo snaží mluvit jejich řečí. Jsou trpěliví a snaží se mi pomáhat."
Vážný Heiko se usměje a ostatní se přidávají.
Zítra je čeká ukázka z filmu Slavnosti sněženek se staženým zvukem.
Na nich bude, aby k ní dopsali české dialogy podle svého.